Základní informace

Vybudování SZÚ (1921-1939)
Plánem na zřízení Státního zdravotního ústavu (SZÚ) se již zabýval ministr zdravotnictví Vavro Šrobár. Za jeho působení byl sjednán dar Rockefellerovy nadace na vybudování ústavu. Smlouvu mezi ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ČR a Rockefellerovou nadací z 25. srpna 1921, která obsahovala závazek nadace přispět na výstavbu SZÚ částkou 26 966 600 Kč za podmínky, že ministerstvo zdravotnictví zajistí k témuž účelu nejméně 23 471 700 Kč a že vybudování ústavu nebude trvat déle než šest let, podepsal tehdejší ministr Ladislav Procházka. Pro ústav byl vybrán pozemek v bezprostředním sousedství vinohradské nemocnice, plány navrhl architekt Rudolf Kvěch.

12. října 1925 Poslanecká sněmovna Národního shromáždění přijala zákon o zřízení, působnosti a organizaci Státního zdravotního ústavu Republiky československé (Sbírka zákonů a nařízení č. 218), kde se v ustanovení § 2 uvádí, že „úkolem ústavu jest vykonávati pro státní zdravotní správu odborně-vědecké práce a zkoumání, kterých jest třeba k účinným zdravotním opatřením, podporovati výchovu v preventivní medicíně, jakož i pečovati o praktickou odbornou výchovu zdravotnického personálu“. Dne 23. října 1925 podepsal uvedený zákon prezident republiky T. G. Masaryk. SZÚ byl slavnostně otevřen 5. listopadu 1925. Prvním ředitelem SZÚ byl jmenován prof. MUDr. Pavel Kučera.

V období první republiky se SZÚ stal významnou vědeckou a odbornou institucí. Vyráběl séra a očkovací látky, rozvinul rozsáhlou vědeckou činnost, podílel se na zajištění bakteriologicko-diagnostické služby a na biologické kontrole léčiv. Důležitou součástí ústavu bylo sociálně hygienické oddělení, které se zabývalo zdravotnickou statistikou, epidemiologií infekčních i neinfekčních nemocí, hygienou výživy, hygienou práce apod.

Po smrti prof. Kučery se stal ředitelem SZÚ (1928-1937) doc. MUDr. Bohumil Vacek. Z podnětu dr. B. Feierabenda začal ústav vydávat v roce 1932 Zprávy SZÚ, které vycházely 1-2x za měsíc jako bezplatná příloha Časopisu lékařů českých, Praktického lékaře a Beiträge zur ärztlichen Fortbildung (Příspěvky na vzdělávání lékařů). Obsahovaly hlavně laboratorní postupy a metodické návody podle potřeb aktuální epidemiologické situace. Od roku 1930 ústav vydával francouzsky psaný časopis Les Travaux (Tyto práce), ve kterém publikovali vědecké práce odborníci SZÚ. Začátkem roku 1938 byl jmenován ředitelem ústavu prof. MUDr. Hynek Pelc.

Ústav byl rozdělen na jednotlivá oddělení, která spolu navzájem spolupracovala. I. oddělení – séroterapeutické; sloužilo k přípravě léčivých sér a vakcín. Mělo zvláštní budovu a stáj malých i velkých zvířat, kde se chovalo až 3 000 kusů – hlavně králíci, morčata a myši – k výrobním a zkušebním účelům pro celý ústav. Oddělení vyrábělo 56 druhů léčivých sér a vakcín – proti záškrtu, proti strnutí šíje, spále, spalničkám, dětské obrně aj.

II. oddělení – pro výrobu očkovací látky proti neštovicím; zabývalo se přípravou lymfy z kravských neštovic, která se používala k očkování proti neštovicím.

III. oddělení – pro biologickou kontrolu léčiv; zkoumalo všechny léčivé přípravky v ústavu vyrobené, zda jsou účinné a neškodné pro lidský organizmus. Teprve potom bylo možné výrobky prodávat.

IV. oddělení – bakteriologicko-diagnostické;obsahovalo laboratoře, které se měly stát ústředím všech vedlejších laboratoří, zřízených na území státu k mikrobiálnímu a sérologickému poznávání nemocí. Lékaři sem byl zasílán infekční materiál, který byl zkoumán metodou mikroskopickou, kultivační a sérologickou, a výsledky byly sdělovány zpět lékařům. Oddělení mělo i zvláštní laboratoř parazitologickou a vyrábělo a uvádělo do prodeje všechny potřebné diagnostické přípravky, např. Sanguitest k určování krevních skupin.

V. oddělení – sociální hygieny; dělilo svou činnost na vědecké studium a bádání, kontrolu hygienických zařízení a na výchovnou práci mezi obyvatelstvem. Oddělení pro sociální hygienu se zabývalo ve svých laboratořích epidemiologií (sledovalo vznik a příčiny epidemií nakažlivých nemocí v republice hlavně statistickými metodami), školní a dětskou hygienou, průmyslovou hygienou, hygienou bydlení, hygienou oblékání, hygienou výživy.

VI. oddělení – zdravotní výchovy; pronikalo do lidových vrstev snahami po zavedení a aplikaci vědeckých poznatků na praktický život. Spolupracovalo se všemi odděleními Státního zdravotního ústavu. Používalo moderních metod, přednášek, článků, letáčků, výstavek, promítání apod., stávalo se prostředníkem mezi vědou a lidem. Podléhalo mu také stálé zdravotnické muzeum, veřejnosti volně přístupné.

VII. oddělení – ústav pro zkoumání potravin; zkoumalo správnou jakost a neškodnost úředně zaslaných vzorků potravin.

VIII. oddělení – ústav pro zkoumání léčiv; provádělo totéž co předchozí oddělení pro léčiva určená k prodeji v České republice.

Dvůr Bohumile u Kostelce nad Černými lesy náležel k ústavu. Byl adaptován pro chov zkušebních zvířat, hlavně koní, k výrobním účelům I. a II. oddělení ústavu.

Vzorová práce v XIII. okrese Velké Prahy se prováděla vzorová zdravotně-sociální práce, kde se přímo uplatňovaly vědecké poznatky, zejména oddělení pro sociální hygienu. Okres se tak stal velkou sociální laboratoří, odkud se vyzkoušené metody a zkušenosti přijímaly jako normy.

Škola pro sestry sociálně-zdravotní péče – v přípravném stadiu se nacházela škola sester zdravotní a sociální péče, přičleněná k ústavu.

Zdravotní ústav za války (1939-1945/9)
Činnost Státního zdravotního ústavu v období let 1939-1945 výstižně charakterizoval doc. MUDr. František Vaníček v prvním poválečném čísle Zpráv , které vyšlo 26. května 1945: Dnem 14. března 1939 přestal být Státní zdravotní ústav v Praze ústavem Československé republiky. Slovensko vytvořilo ústav vlastní, ale nevyrábělo séra a očkovací látky.
Státní zdravotní ústav se dostal po obsazení českých zemí v roce 1939 pod kontrolu německé zdravotní správy. Koncem roku 1940 byl zbaven ředitelského místa prof. Pelc. Začátkem roku 1941 převzal vedení ústavu profesor německého hygienického ústavu dr. Pesch. Zemřel v květnu 1941. Na jeho místo nastoupil opět Němec doc. Schubert, do té doby přednosta oddělení pro biologickou kontrolu léčiv SZÚ.

V roce 1942 bylo v ústavu zřízeno veterinární oddělení s laboratořemi pro vyšetřování masa a mléka. Německé běsnění po atentátu na Heydricha v roce 1942 se nevyhnulo ani SZÚ. Za heydrichiády byli popraveni čtyři lékaři – prof. Pelc, doc. Strimpl, dr. Bouček a dr. Klíma. Několik zaměstnanců bylo odvlečeno do koncentračních táborů.

Rok 1943 byl rokem velkého rozšiřování sérové výroby, aby mohlo být německé armádě dodáváno ve velkém množství difterické sérum a Behringovým závodům sérum proti plynaté sněti. Z velkého rozmachu výroby sér měla však německá říše nepatrný užitek. Zásoby protitetanových a protigangrenózních sér byly využity během květnového povstání v roce 1945.

Prvním poválečným ředitelem SZÚ se stal prof. MUDr. Vilém Hons.

Reorganizace ústavu (1949-1989)
23. února 1949 byl Státní zdravotní ústav republiky Československé zákonem č. 70/1949 Sb., o Státním zdravotnickém ústavu , reorganizován a jeho název změněn na Státní zdravotnický ústav. SZÚ měl sídlo (hlavní ústav) v Praze, oblastní ústav pro Slovensko v Bratislavě a pobočky ve větších městech.
31. prosince 1949 zanikla funkce odborného ředitele ústavu i funkce jeho náměstka. Ústav jako celek po stránce administrativní a hospodářské spravoval ředitel, odpovídající za tuto činnost přímo ministerstvu zdravotnictví. Ústav se členil na pět odborů. Každý odbor měl v čele přednostu, který řídil svůj odbor po odborné stránce samostatně a v tomto ohledu byl přímo podřízen ministerstvu zdravotnictví. Pokud šlo o administrativní a hospodářskou správu, byl přednosta odboru podřízen řediteli hlavního ústavu. Odbory se členily na oddělení, ta se skládala z laboratoří jako základních pracovních jednotek.

Ředitelem Státního zdravotnického ústavu a zároveň přednostou odboru II. pro zkoumání výživy, poživatin a předmětů potřeby byl prof. MUDr. Vilém Hons, přednostou odboru I. pro výzkum a kontrolu životního prostředí prof. MUDr. Miloš Kredba, přednostou odboru III. pro mikrobiologii a epidemiologii byl doc. MUDr. Karel Raška, přednostou odboru IV. pro zkoumání léčiv prof. PharmDr. Eduard Skarnitzl a přednostkou odboru V. pro zdravotnickou výchovu a výcvik byla MUDr. M. Klímová-Fűgnerová.

V roce 1949 se uskutečnily již léta trvající snahy vedoucích pracovníků oddělení pro výrobu léčivých sér a očkovacích látek po osamostatnění. Výrobní oddělení bylo vyjmuto ze SZÚ a od 1. dubna 1949 začalo pracovat samostatně jako Státní výrobna sér, pozdější Biogena či Sevac.

Od roku 1949 se počaly zakládat ve větších, podle tehdejší územní organizace krajských městech pobočky SZÚ. Bylo to nejprve v Přerově a Ostravě, následovaly Olomouc, Plzeň, Hradec Králové, České Budějovice, Jihlava, Opava, Ústí n. Labem, Uherské Hradiště, Liberec a další, v celkovém počtu 25.

V roce 1952 byly oběžníkem ministerstva zdravotnictví č. 30/1952 Sb. ob. ze dne 17. ledna 1952 pobočky převedeny (s účinností od 1. ledna 1952) do pravomoci národních výborů jako hygienicko-epidemiologické stanice a výměrem ministerstva zdravotnictví ze dne 4. června pak Státní zdravotnický ústav sám s účinností od 1. května 1952 zrušen. Tímtéž výměrem byly na půdě SZÚ zřízeny Ústav epidemiologie a mikrobiologie a Ústav hygieny a vyhláškou ministerstva zdravotnictví ze dne 24. dubna 1952 Státní ústav pro kontrolu léčiv. V roce 1962 přibyl k dosavadním třem ústavům ještě čtvrtý, a to Ústav hygieny práce a chorob z povolání, působící v nové budově postavené v areálu bývalého SZÚ.

1. ledna 1953 bylo převedeno veterinárně-hygienické oddělení do pravomoci ministerstva zemědělství. Výměrem ministerstva zdravotnictví z 8. září 1952, č. j. ÚZV 243/1393/52 byly zřízeny samostatné ústavy pro zdravotnickou osvětu a organizaci zdravotnictví, které byly umístěny mimo areál SZÚ.

Existence samostatných ústavů trvala až do roku 1971, kdy byly ústavy spojeny v jeden společný Institut hygieny a epidemiologie (IHE). Jeho ředitelem se stal prof. MUDr. František Janda. V roce 1980 ho v této funkci vystřídal akademik Bohumír Rosický.

Institut měl tato pracoviště: centrum hygieny obecné a komunální, centrum hygieny dětí a dorostu, centrum hygieny výživy, centrum hygieny záření, centrum hygieny práce a nemocí z povolání, centrum epidemiologie a mikrobiologie, centrum potravinových řetězců, pracoviště mikrobiologie tuberkulózy, oddělení nehodovosti, oddělení matematické statistiky a programování, oddělení elektronové mikroskopie, oddělení vědecko-technických informací, přípravna půd a umývárny, laboratoř pokusných zvířat aj. V institutu bylo ministerstvem zdravotnictví zřízeno 35 národních referenčních laboratoří, dále v něm pracovalo pět mezinárodních spolupracujících center Světové zdravotnické organizace (WHO).

Znovuzřízení SZÚ (1989-2003)
Po roce 1989 ústav prošel řadou změn, které reflektovaly nové trendy ve společnosti a v preventivní medicíně. V lednu 1990 byl pověřen vedením a poté konkurzem potvrzen ve funkci ředitele, tehdy ještě IHE, prof. MUDr. Bohumil Ticháček, DrSc. Má zásluhu na tom, že se ústav v nových podmínkách vrátil k tradici, původnímu názvu a demokratickým způsobům řízení.
K 1. lednu 1992 byl znovu zřízen Státní zdravotní ústav jako centrální instituce s celostátní působností a s posláním chránit a podporovat veřejné zdraví, zabývat se prevencí nemocí a sledovat vliv životního prostředí na zdravotní stav obyvatelstva.

Kromě základních odborných pracovišť (Centrum zdraví a životních podmínek, Centrum hygieny práce a nemocí z povolání, Centrum epidemiologie a mikrobiologie, Centrum hygieny potravinových řetězců a Centrum hygieny záření) a oddělení (MSP, VTI, experimentálních zvířat) působilo v letech 1992-1994 v SZÚ sedm spolupracujících center WHO a 51 národních referenčních center a laboratoří. Ústav se stal sídlem Ústředí systému monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ve vztahu k životnímu prostředí. SZÚ byl úzce zapojen do výukových aktivit 3. lékařské fakulty UK a do postgraduální výchovy v základních oborech preventivní medicíny. Od 1. května 1994 byl jmenován novým ředitelem SZÚ doc. MUDr. Jaroslav Kříž.

V 90. letech SZÚ úspěšně navázal na tradice vědecké práce v ústavu, byla úspěšně dokončena více než stovka výzkumných úkolů, dotovaná domácími i zahraničními grantovými agenturami, vzrostla publikační aktivita odborníků, byla zahájena práce na výzkumném záměru Analýza infekčních, environmentálních a behaviorálních zdravotních rizik a jejich prevence. Novou činností se pro SZÚ stala výchova ke zdraví, kterou ústav zajišťuje od roku 1996 po zrušení Národního centra podpory zdraví. SZÚ odborně garantoval realizaci celého projektu Národní program podpory zdraví, připravil národní variantu programu WHO „Zdraví pro všechny v 21. století“. Centrum epidemiologie a mikrobiologie zahájilo přípravu na zajišťování činností vyplývajících pro ČR z „Verifikačního protokolu k Úmluvě o zákazu vývoje, výroby a hromadění bakteriologických a toxinových zbraní a o jejich zničení“.

Ústav sehrál důležitou roli v dalších celostátních preventivních programech, např. v Akčním plánu zdraví a životního prostředí ČR, v Národním programu boje proti AIDS a v koordinaci prevence jódového deficitu. SZÚ se aktivně podílel na pregraduální a postgraduální výchově a poskytoval rozsáhlou konzultační pomoc pracovníkům v terénu. Vytvářel předpoklady k rozvoji nových směrů práce, jako jsou programy externího hodnocení kvality a mezilaboratorního porovnávání zkoušek. V roce 1999 byla úspěšně dokončena výstavba nového objektu veterinárních služeb v areálu SZÚ, plný provoz s experimentálními zvířaty byl zahájen v roce 2000.

Začátkem roku 2001 požádal doc. Jaroslav Kříž o uvolnění z funkce ředitele SZÚ. Řízením ústavu od 1. července 2001 byl pověřen hlavní hygienik ČR MUDr. Michael Vít, Ph.D.

Koncem roku 2001 vzniklo v SZÚ na základě rozhodnutí ministra zdravotnictví prof. Bohumila Fišera Centrum pro řízení kvality ve zdravotnictví, které se začalo zabývat hodnocením kvality zdravotní péče v rámci zdravotního systému v oblasti klinické a preventivní medicíny.

Koncem roku 2002 vyhlásila ministryně zdravotnictví MUDr. Marie Součková výběrové řízení na obsazení funkce ředitele SZÚ. Na základě výsledků výběrového řízení byl od 1. ledna 2003 ředitelem SZÚ jmenován MUDr. Jaroslav Volf, Ph.D.

Od 1. ledna 2003, v souvislosti s účinností ustanovení § 86 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění zákon č. 320/2002 Sb., se Státní zdravotní ústav stal příspěvkovou organizací. Nový status a příslušná opora v zákoně však nebyly jediné změny, které ovlivnily postavení SZÚ v systému organizace péče o ochranu a podporu veřejného zdraví.

Novodobá historie (2004 až nyní)
Vstup do Evropské unie v roce 2004 představoval další mezník v oblasti zdravotnictví, kde SZÚ sehrál důležitou roli. Nejenom že se ústav podílel na implementaci evropských právních předpisů do české legislativy, ale zároveň jeho odborníci přispěli k zavedení nových předpisů (např. v oblasti zdravotní nezávadnosti hraček), které vycházejí z českých norem a jsou pomyslnou předlohou evropské legislativy. Tímto SZÚ obhájil svou dlouholetou vedoucí roli na poli ochrany veřejného zdraví, a úspěšně se tak zařadil mezi přední evropské expertní organizace tvořící odborné zázemí pro potřeby Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC). Vyvrcholením pak byla příprava evropských legislativních norem na úseku ochrany veřejného zdraví během předsednictví ČR v Radě EU.
Některé změny, které se přímo dotýkaly SZÚ, však nebyly příliš úspěšné. V roce 2008, pod vedením ředitele MUDr. Milana Bořka, proběhla reorganizace ústavu, který byl rozdělen na Centrum laboratorních činností a Centrum odborných činností, v němž se zpracovávala odborná stanoviska a připravovaly části národní legislativy týkajících se ochrany veřejného zdraví. Tato transformace se však minula účinkem, a naopak s sebou přinesla neefektivnost a roztříštěné vedení. Bez sjednocující koncepce probíhala součinnost obou center pouze na základě neformální spolupráce z minulosti, a nebyla tedy dlouhodobě udržitelná. Organizační struktura byla vrácena do původního stavu až o 3 roky později současnou ředitelkou ústavu Ing. Jitkou Sosnovcovou.

Změny organizačních struktur, klesající počet zaměstnanců ani snižující se finanční podpora ze státního rozpočtu však neměly za následek zhoršení kvality činností ani publikovaných výstupů. Důkazem mohou být čtyři následující příklady.

1. V porovnání s rokem 2004, kdy byl otištěn přibližně každý osmý článek v impaktovaném časopise, to byl v roce 2011 již každý třetí.

2. SZÚ pravidelně získává granty na preventivní a vědecko-výzkumnou činnost a dotace, ať už získané přímo či přes Evropskou unii, například prostřednictvím Integrovaného operačního programu. V poslední době to byly kupříkladu dotace na projekty Modernizace informačního systému hlášení infekčních nemocí (NEW EPIDAT), Modernizace a vybavení Národní referenční laboratoře pro výrobky určené pro styk s potravinami a pro výrobky pro děti do 3 let nebo grant na výzkum meningitidy. Posledně jmenovaný projekt, na kterém se podílela MUDr. Pavla Křížová CSc., MUDr. Jitka Kalmusová a RNDr. Martin Musílek, PhD., získal nejvyšší ocenění od vědecké rady Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví České republiky, a to Cenu ministra zdravotnictví za rok 2008.

3. Ústav splnil očekávání médií a laické veřejnosti během celosvětové epidemie virové onemocnění SARS (Syndrom náhlého selhání dýchání) v roce 2003 a při vypuknutí ptačí chřipky o několik let později, kdy jeho pracovníci poskytovali informace a rady jak postupovat při snaze o vyhnutí se nákaze.

4. Jako poslední důkaz kvality odborných pracovníků SZÚ může posloužit i fakt, že počet spolupracujících center WHO zůstal téměř nezměněn.

V současnosti je ústav klíčovou institucí pro veřejný zdravotnický systém v České republice. V rámci SZÚ působí několik desítek národních referenčních center, laboratoří a pracovišť, která zajišťují větší část laboratorních, ale i hodnotících činností spojených s ochranou veřejného zdraví. Pracovníci ústavu zajišťují výuku v různých stupních vzdělávacího systému (který zahrnuje pregradualní, postgraduální, specializační a celoživotní studium) a rovněž se podílejí na zdravotnické osvětě prostřednictvím různým marketingových aktivit (pořádání seminářů, tisk odborných materiálů apod.). Dokladem světové úrovně ve vědecko-výzkumné činnosti je členství v řadě mezinárodních organizací a zapojení pracovníků ústavu do desítek projektů evropských i globálních institucí.