Aktuality

Od toho je druhá agentura (JECFA, Společný výbor expertů WHO a FAO pro potravinářská aditiva), která se na to podívala a řekla, že riziko rozvoje rakoviny není v tomto případě jisté. A když vidíme, při jakých dávkách by to muselo být, tak je jasné, že není snadné toho dosáhnout, protože většina lidí těch 14 plechovek coly za den nevypije. Proto ty odlišné postoje.

* Lidé moc nevědí, co si z toho vzít. Situace navíc využili i výrobci, kteří se zaštiťují tím, že i WHO přece řekla, že je aspartam bezpečný, tak proč ho omezovat?

Jako celek to neznamená, že je všechno v pořádku. Nemáme v současnosti ale důvod tlačit na zákaz aspartamu nebo přísnější limity, protože nejsou žádné důkazy, které by říkaly, že to v současném nastavení může mít na vznik rakoviny vliv. Na druhou stranu je to trochu alibismus. Asi před dvěma měsíci WHO vydala doporučení, že sladidla by se neměla používat jako hlavní strategie pro kontrolu váhy, protože to nejspíš z dlouhodobého hlediska nefunguje, jak jsme si mysleli. Pořád platí, že nejlepší je pít vodu, neslazené čaje a obecně konzumovat minimálně průmyslově zpracované potraviny. Pak to člověk nemusí řešit, což je nejlepší varianta.

* Dlouho se tvrdilo, že sladila jsou pro zdraví lepší než cukr. Teď to tak ale nevypadá. Platí to ještě?

Skutečně jsme si mysleli, že sladidla jsou lepší náhradou cukru. Protože na rozdíl od cukru tam není energie, jen sladká chuť. Na papíře znělo dobře, že by to mohlo pomoci lidem, kteří nezvládají sladkou chuť potlačit a nemuseli by po tom tolik přibírat. Výzkumy z posledních dvou let to ale problematizují. Jsou to však jen dílčí práce, které říkají, že ta sladká chuť může stimulovat některé metabolické pochody, které jsou podobné tomu, jako když sníte cukr, takže ten rozdíl není tak velký. Objevily se i studie, podle nichž to může být spojeno s vyšším rizikem některých chorob. Možná je toto pro veřejnost impulz se zamyslet, proč si vlastně produkty se sladidly vybírám, proč se bez nich neobejdu a co by s tím šlo dělat. Neříkám, že si člověk nemůže dát limonádu nebo dort, ale je to něco, co by mělo být na jídelníčku spíš výjimečně. Na tom se dlouhodobě nic nemění.

* Opravdu je třtinový cukr lepší než bílý rafinovaný?

Žádný rozdíl tam není. Totéž med. Všechno jsou to přidané cukry, koncentrovaná sladká chuť. Hypoteticky jsou ve třtinovém cukru a medu i nějaké minerály nebo vitamíny, ale to množství je naprosto zanedbatelné a z hlediska výživy nemá absolutně žádný význam. Z hlediska kulinářského využití rozdíl je, ale ze zdravotního je to úplně jedno. Platí to i pro ovocné koncentráty, různé datlové, javorové sirupy. Je to přesně to, co bychom měli omezovat.

* Změní debata o aspartamu přístup výrobců potravin a nápojů?

Mluví se takto hlavně o aspartamu, o jiných sladidlech ne, takže bych tipla, že možná část výrobců ve chvíli, kdy bude chtít sladidla dál používat, upřednostní nějaká jiná. Sladidel je řada. Z hlediska veřejného zdraví bych nejraději viděla, kdyby cesta k řešení slazených výrobků byla v postupném snižování sladké chuti, což je ale bohužel v rozporu s prodejností.

* Jaká může být souvislost mezi extrémní konzumací sladidel a vznikem rakoviny jater?

Existují buněčné studie, v laboratoři přímo na jednotlivých buňkách, které ukázaly, že tam jsou mechanismy, jež by teoreticky mohly vést k rozvoji nádoru. To, že se to děje na mističce, ale neznamená, že se to děje i v organismu. Dělaly se výzkumy i na zvířatech a zdálo se, že u některých myší nádory vznikaly, ale nebylo to jednoznačné. Už je to ale důkaz toho, že by se to mohlo dít i v celém organismu. Observačních studií na lidech bylo však málo, nebyly tak kvalitní a nedalo se jednoznačně říct, zda to bylo aspartamem, nebo něčím jiným. Nepřímé důkazy tam ale jsou. Spekuluje se také, že by aspartam mohl ovlivňovat střevní mikrobiom, ale u toho je absolutně nemožné zhodnotit, co to znamená pro tělo.

Nejlepší je pít vodu, neslazené čaje a konzumovat minimálně průmyslově zpracované potraviny

Na papíře znělo dobře, že by to mohlo pomoci lidem, kteří by nemuseli po tom tolik přibírat

Autor fotografie: Foto archiv Elišky Selinger