Zdroje hluku a jak se měří
Zvuky příliš časté, příliš silné nebo vyskytující se v nevhodnou dobu a situaci označujeme jako hluk. Hluk je každý nechtěný zvuk (bez ohledu na jeho hlasitost), který má rušivý nebo obtěžující charakter, nebo který má škodlivé účinky na lidské zdraví. Obecně nelze rozlišit mezi zvukem a hlukem na základě fyzikálních parametrů, ale pouze na základě účinků na člověka.
Hlavními zdroji hluku jsou:
- doprava – automobilová, kolejová a letecká doprava
- pracovní prostředí – ruční mechanizované nářadí (motorové pily, pneumatická kladiva apod.), důlní stroje, hutnictví, strojírenství (obráběcí stroje), textilní průmysl (tkalcovské stavy), vzduchotechnická zařízení, mobilní zařízení, zemědělství, lesnictví aj.
- bydlení – vestavěné technické vybavení domu (výtahy, kotelny, klimatizace), sanitárně-technické vybavení domu (koupelny, WC), činnost osob v bytě (hovor, rozhlas, TV, vysavač, kuchyňské stroje, myčky, pračky aj.)
- trávení volného času – kulturní a společenská zařízení (divadla, kina, koncertní sály, kluby, poutě aj.), sportovní zařízení (např. hřiště, bazény, střelnice), individuální reprodukce a poslech hudby (přehrávače s reproduktory nebo sluchátky)
Hluková zátěž naší populace je způsobena přibližně ze 40 % z pracovního prostředí a z 60 % z mimopracovního prostředí. Na úrovni jednotlivce jsou zdroje hlukové zátěže zcela individuální. Ve městech je častým zdrojem hluku doprava, na hlavních dopravních tazích hluk dosahuje přibližně hladin 70-85 dB.
Ve stavbách jsou stížnosti obyvatel obvykle směrovány na vnitřní zdroje (výtahy, kotelny, trafostanice, vytápění, chlazení, větrání) a sousedský hluk (hlasité projevy obyvatel, reprodukční zvuková zařízení, provoz koupelen, WC, kanalizace, chladniček, digestoří apod.), ale objektivně nejzávažnější je podíl hluku přicházející zvenčí.
Značná část hlukové zátěže pochází z volnočasových aktivit, např. z poslechu reprodukované hudby a zvuku nebo sportovní činnosti (aktivní i pasivní kolektivní sporty, motorismus, střelba).
Podstatou zvuku je mechanické kmitání pružného prostředí, které vede k zhušťování a zřeďování molekul prostředí neboli ke změnám tlaku. Tyto změny tlaku jsou rozeznatelné sluchem při frekvencích 16 – 20 000 za sekundu (frekvence slyšitelného zvuku 16 Hz – 20 kHz). Různou frekvenci tlakových změn si subjektivně uvědomujeme jako výšku tónu. Velikost kmitání akustického tlaku je subjektivně vnímaná jako hlasitost zvuku. K jejímu vyjádření slouží relativní logaritmická veličina – hladina akustického tlaku (L) s jednotkou decibel [dB]. Hladina akustického tlaků zvuků v našem okolí se pohybují od cca 30 dB (les, tiché místo v přírodě), až po cca 140 dB (start tryskového letadla, práh bolestivosti). V tiché místnosti se zvuk pohybuje okolo 40 dB, v blízkosti rušné hlavní silnice mezi 70 – 85 dB.
K měření hluku slouží měřící systém obsahující zvukoměr, mikrofon a další technická zařízení. Aby bylo možné výsledky měření využít při ochraně veřejného zdraví, musí být zařízení úředně ověřená a řádně kalibrovaná. Měření hluku pro potřeby ochrany zdraví je odborná činnost, kterou mohou provádět pouze akreditovaná nebo autorizovaná pracoviště. Měření se řídí platným metodickým návodem a dalšími odbornými doporučeními, které zveřejňuje Národní referenční laboratoř pro komunální hluk.
Výsledky měření získané v průběhu dlouholeté realizace subsystému „Zdravotní důsledky a rušivé účinky hluku“ byly využity pro analýzu vzájemných vztahů mezi hlukovými ukazateli pro celodenní hluk Ldvn (hladina hluku pro den-večer-noc) a Ldn (ukazatel pro den- noc). Cílem bylo přinést podklady pro diskuzi, zda a za jakých podmínek může být použit odhad Ldvn na základě Ldn. Ke stažení ZDE.